Nepříznivé zdravotní důsledky obezity jsou v populaci dobře známy. Mnohdy pak překvapují veřejnost některé, nedávno v "novinkách" popularizované, výsledky výzkumů, které poukazují na to, že otylí pacienti žijí déle, že pacienti s onemocněním srdce nebo ledvin lépe reagují na léčbu a přežívají déle jestliže jsou s nadváhou nebo i mírně obézní. Dlouhověkost lidí s nadváhou se poprvé dostala do pozornosti vědců už v roce 1999, když si Edmund Lowrie z Kalifornské univerzity všiml, že jeho hubenější dialyzovaní pacienti umírali dříve než ti s nadváhou. Pak vyšlo najevo, že dokonce i obézní lidé, kteří utrpěli srdeční příhodu, žijí déle. Totéž se prokázalo po velkých operacích, sepsích, krvácení do mozku i u pacientů trpících revmatismem či rakovinou. Obézní pacienti v přežití častěji vedli. Logicky to koreluje se známým rčením: Až otylý pacient zhubne, hubený už nebude žít. Studie pacientů se selháváním srdce, které se specificky zkoumali vliv indexu tělesné hmotnosti (BMI) na výsledky léčby navrhli existenci tzv
"paradoxu obezity". Tyto překvapivé studie vyvolávají důležité otázky týkající se platnosti tohoto paradoxu. Za prvé - je možné, že diagnóza srdcového selhávání u obézních pacientů nemusí být přesná, zvláště pokud je založena na klinických symptomech. Srdce je obezitou přetíženo a obézní pacienti označeni jako "selhávající" můžou v těchto studiích být ve skutečnosti "zdravější" než jejich neobézní srovnávaní spolupacienti. Za druhé - škodlivé účinky kachexie, spíše než ozdravný efekt obezity, je pravděpodobně tím hlavním důvodem pro nepřímou úměrnost mezi BMI a výsledky léčby. Navíc, několik málo studií konkrétně zkoumalo obézní populaci s BMI> 35 kg (2.st.obezity WHO), kdy výsledky léčby bývají horší než u pacientů s normální hmotností, nadváhou nebo u mírně obézních. Proto může být křivka výsledků v závislosti od BMI opravdu ve tvaru "U" , kde dochází k nejvyšší úmrtnosti u podvyživených, kachektických pacientů, nižší při normální váze, nadváze a mírné obézitě, ale opět vyšší opět u těžce obézních pacientů. Dalším zdrojem nepřesností může být i samotná metoda pro stanovení obezity, index tělesné hmotnosti BMI. Ten, jak známo je vypočten z výšky a váhy a je použit pro sice praktickou klasifikaci obezity, ale jenom aproximativní. Hranice obezity u člověka s výškou 170 centimetrů znamená dosáhnout váhu 86 kilogramů a při výšce 180 cm asi 95 kilogramů. Ale Obezita je definována jako nadměrné ukládání tuků v organizmu, o čem se nedozvíme nic z antropometrického měření výšky a váhy. Vyšší váha může být dosažena i větším zastoupením svalů, co by se dalo logicky pochopit jako protektivní faktor jako při selhávání srdce, tak při renální nedostatečnosti. Je proto nutné si uvědomit, že BMI klasifikuje obezitu jenom aproximativně, přibližně. Dnes taky víme, že nejenom podíl tuků v organizmu, ale i jeho lokalizace, distribuce, umístění je pro metabolické poruchy rozhodující. Takže o ochranném paradoxu obezity víme, a při individuálním posuzování zdravotních rizik u každého pacienta proto nepostupujeme jenom podle BMI, ale i podle typu obezity, podle distribuce tuku, podle obvodu pasu atd.
