Obezita je anebo není nemoc:

Článek tématu Bariatrická chirurgie: Obezita je anebo není nemoc:

Obezita je nemoc, má již po mnohá desetiletí číselný kód diagnózy E66 v MKN (mezinárodní klasifikace nemocí). Přesto existují i opačné názory. Tak jak je někdo vysoký, může být jiný zase otylý. Loni se objevil v tisku článek s kontroverzním názvem i obsahem: Obezita is not a disease. Autor Max Pemberton zde viní z obezity špatný postoj k problému, nedostatečný tlak zdravotního sytému na pacienty a hledání výmluv (geny, hrmony, prostředí, životní styl a pod) , aby se nemusel pacient podívat přímo tvrdé pravdě do očí. Poskytuji čtenářům orientační překlad celého článku z časopisu The Spectator:

"Tak co diety? Kolik jste je zkoušela?" Ptá se lékař, listujíc záznamy pacientky. Byl jsem v té době ještě neposkvrněný lékař a byl jsem zaškolován pro své umístění do obecné praxe, když jsem pečlivě sledoval vývoj dialogu, snažil jsem se odhadnout, co bude následovat. "Podívejte, já nechci jít na dietu, chci, abyste mi předepsat tyto léky," odsekla pacientka ukazujíc na úhledně složenou stránku vytrženou z časopisu. Praktik zakoulel očima na mě, vzal papír, ale nečetl ho. Měl jsem podezření, že to mohl číst již předtím. Je to další příklad toho, co se děje, jak vzniká velká epidemie: obezitu si diagnostikují pacienti sami.

Lékař se pokusil vysvětlit, že tablety opravdu nejsou vhodné v tomto případě. Jednak mají některé potenciálně nepříjemné nežádoucí účinky, jednak jsou drahé k předepisování a hlavně nenabízejí dlouhodobé řešení. To bylo jednoznačně to, co nechtěla žena slyšet. "Když mi nechcete pomoct vy, dojdu si za svou sestrou, aby se jí lék napsal její lékař - on jí dá, co chce "; a s tím vyrazila. Hned mně napadlo, jak je zvláštní, že zatímco někteří lidé vyžadují od zdravotního systému léčbu pro nebezpečně podvyživení, a jiní lidé zoufale touží po tabletkách, pomocí kterých by jídlo prošlo trávicím systémem bez toho aby bylo absorbované. A obojí zaplatí  daňový poplatník.

Je tomu tak pořád. Pacienti nemají zájem nijak měnit svůj jídelníček, ale požadují tabletku, která by zajistila, že se požitý dort nijako neovlivní obvod jejich pasu.  Výsledek je takový, že Velká Británie nyní kombinuje ekonomické kalkulace s obezitou. Většina z britů trpí nadváhou nebo obezitou - třetina dětí jsou považovány za příliš těžké. Náklady přímo v důsledku obezity stoupají o 5000000000 liber ročně, a 300 hospitalizací denně navíce je přímo v důsledku obezity. Stačí si vyzvednout noviny a jste svědkem totálního nasazení do celonárodní bitvy.

Na příkladu záchranné služby se ukazuje, že už nestačí jedna sanitka pro nadrozměrné v okresu, ale že všechny vozidla musí být upravena a vybavena nosítky s dvounásobnou nosností. Do akcí pro záchranu „tlouštíčků“ uvězněných ve vaně anebo v jiných prostorech je rutinně nutné povolávat hasiče.  To představuje další vysoké ekonomické náklady. I v nemocnici je nutná pro obézního pacienta celá řada nových zařízení: vyztužený operační stoly, vozíky pevnější, delší jehly a dokonce i širší skenery CT a MR. Taky roste poptávka po bariatrických chirurzích. Jeden z nich, Sally Norton, nedávno napsal v časopisu Royal College of Surgeons , že bez speciálního vybavení pro obézní, může být "uvažováno o možném použití veterinárních nebo zoologických rentgenů a jiných skenerů, s výslednou ztrátou důstojnosti pacienta". Dalším důsledkem je sedminásobný nárůst počtu gastrických bypasů  v průběhu posledních sedmi let.

Tak co máme dělat? Vláda utrácí peníze aby nás učila, že máme jíst pět krát denně, jíst ovoce a zeleninu, ale zdá se, že to není účinné.  Nottingham,  kraj s netlustější populací ve Velké Británii, se v poslední době rozhodl investovat 500000 liber na výměnu dlažby, aby více povzbudila obézné lidi k chůzi.  Naše krajina je doslova, přetvářena aby vyhovovala otylým. Ještě jsme se nestihli vzpamatovat z pobouření o epidemii obezity a v posledních několika letech jsem svědky, co se kolem toho plánuje a děje.

To ale nemusí být jediný přístup.  Již příliš dlouho se  mnozí moji kolegové lékaři po špičkách pohybují kolem svých obézních pacientů. Nechtějí je urazit. Je neuvěřitelné, že návrh směrnice  Národního Institutu klinické excelence a zdraví (NICE) naznačuje, aby se lékaři vyhnuli použití  výrazu "obézní" ze strachu, že větší pacienti se mohou cítit dotčeni. Místo toho, Nice doporučuje poradenství pro korpulentní pacienty, kteří by měli usilovat o "zdravější váhu".

Ale pěkné eufemismy neznamenají, že lidé nemají konfrontovat realitu. Nehodlám přestat v diagnostice rakoviny jen proto, že lidé neradi slyší toto obávané slovo. Proč tedy by to mělo být jinak, když informujeme pacienta, když je obézní? Někdy až morbidně.  Doporučení NICE se týká skutečnosti, kterou může potvrdit mnoho lékařů, zdravotních sester a dietologů: lidé prostě nemají rádi, když se jím řekne, že jsou obézní, i když je to objektivně zcela jasný případ. A tím, že se Obezita prezentuje jako  nemoc, dělají situaci lékaři ještě horší.

Obviňování, že klíč k obezitě je v genech je v jistém smyslu uklidňující. To umožňuje lidem vzdát se odpovědnosti za svou hmotnosti, její kontrola může být chápána mimo kontrolu jednotlivce. Není to nic nového. Před léty, tlustí lidé obviňovali své "žlázy". Když jsem začínal lékařskou fakultu, trpělivě jsem čekal, kdy se budeme učit o těchto magických "žlázách", které z lidí dělají tlouštíky. A sStále čekám. I když lidé mají problémy se sníženou činností štítné žlázy, což může zpomalit metabolismus a vést k přibývání na váze, může to být léčeno pomocí tablet s hormonem štítné žlázy a metabolismus se vrátí do normálu. Zpravidla však, tlustí lidé mají jednu věc společnou: jedí více, než potřebují.

Jistě někteří lidé metabolizují jídlo v jiném poměru než ostatní, což znamená, že někteří mají větší pravděpodobnost budovat si tukové zásoby než ostatní lidé. Ale to je důvod, proč jíst méně, a ne nekontrolovatelně tloustnout.  Nemůžete se dostat mimo základní biologické zákonitosti lidského těla - tuk je jednoduše skladování nadbytečné energie, a přibývání na váze je možné pouze tehdy, pokud celkové množství spotřebované energie je vyšší než celkové množství energie vynaložené. Dokonce i ti, kteří mají genetické predispozice stát se obézními nejsou jenom otroky své DNA.

Loni byla zveřejněna hloubková studie z Cambridge University, která zkoumala  geny více než 20.000 lidí. Ta zjistila, že někteří lidé jsou v důsledku genů náchylní k nadváze. Ale aktivní životní styl a snížení příjmu potravy může působit proti tomuto sklonu. Je to jednoduché. Zatímco někteří budou výsledky tohoto výzkumu znechuceni, já to považuji za povzbudivé, posilující. Myšlenka, že by nás naše geny plně ovládaly je hluboce deprimující. Koneckonců, abychom byli lidskou bytostí je nutné mnohem více než několik řetězců DNA.

Podíl osob považovaných za klinicky obézní se zvýšil z asi 1 až 2 procenta populace v roce 1960 na více než 25 procent nyní. Proč? Jednoduchá odpověď by byla životní styl, ale je to vlastně trochu složitější. Fascinující průzkum byl proveden ministerstvem zdravotnictví při srovnání dat získaných od roku 1967 a 2010. Ukázalo se, že lidé tehdy byli štíhlejší, i když jedli tučnější potraviny a měli mnohem horší, řidší přístup k tělocviku. Jíme líp, budeme pracovat více. Ale žijeme relativně sedavý způsob života. Pouze tři z deseti domácností měly auto tenkrát, v porovnání se sedmi z deseti nyní. Zatímco 75 procent lidí šli nejméně půl hodiny denně v roce 1960, nyní se jedná se pouze o 40%.

                                                                                                                                 

V čem je ale podstatný rozdíl mezi oběma srovnávanými epochami, větší než v životním stylu, je ostrý kontrast v postojích vůči obezitě. Podle průzkumu se v roce 1967 devět z deseti lidí pokusilo zhubnout v uplynulém roce,  ale  v roce 2010 to bylo sotva polovina dospělých dotazovaných. Snad nejvýmluvnějším faktem je, že kým před 40 lety to bylo jenom 7 procent z lidí s nadváhou a obézních nedokázalo se svou váhou nic udělat, nyní je to téměř polovina postižených, co selže při redukci váhy.

Bylo by snadné vinit z obezity jenom změny v životním stylu, mnohem větší vliv má rozdílný postoj. Lidé se prostě již tolik netrápí svou váhou, nesnaží se skutečně zhubnout. Možná, že Obezita je více vnímána jako normální, běžný stav.  Ale to souvísí s tím postojem, se kterým je konfrontován čím dále tím více lékař ve své ordinaci –  lidi prostě nejsou ochotní nést spolupodílí své odpovědnosti na rozvoji některých nemocí a nejsou ochotni príjímat kritiku za své rizikové chování.

Pacienti viní ze své obezity vládu, výrobce potravin, své rodiče a geny. Požadují z fondů veřejně financovaného zdravotnictví pilulky na snížení vstřebávání tuků a operace na žaludku. Ve světě, kde je zdravotní péče stále čerpána „konzumenty“, pacienti vidí sami sebe jako zákazníky. Není velká poptávka po dopídění se skutečné pravdy.

Amerika má vážné problémy s obezitou, a zdá se, že na ně rezignovala. Ale Británie má národní zdravotní službu, a proto má mnohem vyšší kapacitu pro změnu. Mělo by to být snadné. Lékaři by měli mít povinnost sdělit pacientům holou pravdu: jestli jsi tlustá, méně jíst, více se pohybovat, nebo nejlépe  obojí. A pokud budete přesto hltat chutné pamlsky, zemřete dříve. Není to nemoc, je to způsob myšlení - a to znamená, že může být změněn. My lékaři musíme mít trochu méně porozumění, musíme být trochu kritický, a uvědomit si, že naše přísaha - "neškodit" - musí přijít před naším přáním, abychom zachránili pocity našich pacientů. Pravda může být ten nejúčinnější i nejtěžší lék, který můžeme ordinovat. Ale držet jazyk za zuby, předepisování prášků na hubnutí a ekonomické zruinování veřejných ekonomických zdrojů v tomto procesu je to nejhorší řešení ze všech možných.

Tento článek se poprvé objevil v tiskovém vydání časopisu The Spectator, ze dne 12.10.2013

Literatura

Max Pemberton

Autor

MUDr. Michal Čierny, CSc., 11.6.2014

Všechny články tématu Bariatrická chirurgie - chirurgie obezity

© Banding klub ČR, 2005 - 2006
Banding klub
česky deutsch - magenband english - gastric banding