Hlavolam obezity: Hypotézy a hyperboly.

Historie výzkumu obezity je v podstatě soutěž dvou hypotéz: hypotéza energetické dysbalance a endokrinologická hypotéza. Dr. Gary Taubes v letošním článku v British Medical Journal tvrdí, že zvítězila bohužel ta nesprávná hypotéza o energetické dysbalanci, a proto dochází ke kritickému rozšíření obezity a souvisejících chronických onemocnění. Říká, že pokud chceme udělat nějaký pokrok v obezitologii, musíme se znovu podívat na to, co nám skutečně dělá tuk.

Již od roku 1950 se Obezita chápe zjednodušeně jako pouhá pozitivní energetická bilance, jinými slovy - jsme tlustí, protože se přejídáme, přijímáme více energie, než vynakládáme. Tato tradiční moudrost rovněž vedla k tomu, že veškeré snahy o odstranění problému spočívaly v redukcí příjmu potravy,  negativní energetické bilanci. Veškerá obezitologická doporučení jak méně jíst a více cvičit, jsou pozoruhodně neúčinná. Na základě těchto rozporuplných zkušeností by se dalo očekávat, že dojde ke zřetelně odlišnému poznání. Příklad rozporu je například v učebnici  „The Handbook of obezity“, publikované v roce 1998 a vydané třemi nejvlivnějšími subjekty ve své oblasti. Uvádí se v ní, že  "Léčba dietou zůstává základním pilířem léčby a snížení příjmu energie je i nadále základem úspěšných programů snižování nadváhy." Přesto dále popisuje výsledky takové dietní terapie jako "nevyhovující a bez dlouhodobého efektu". Místo aby docházelo k přehodnocení těchto protikladných pozorování a ke zpochybnění našich představ o příčinách obezity, dochází k obviňování veřejnosti – konkrétně otylých pacientů – že nedodržují dostatečně obezitologická doporučení. Chopíme se raději relativně nového předpokladu, že Obezita musí být multifaktoriální a komplexní porucha, co vysvětluje a omlouvá naše selhání léčit tuto poruchu nebo přibrzdit narůstající celosvětovou epidemii obezity.

Dr. Gary Taubes prosazuje hormonální hypotézu, která chápe obezitu ne jako pouhou poruchu příjmu potravy nebo poruchu energetické bilance, ale jako výsledek vnitřních fyziologických odchylek (jako hormonální nerovnováhu, změněnou citlivost na inzulín), která byla v minulosti navrhována zejména německy psanými články, ale na konci druhé světové války byla všeobecně přehlížena a nebylo jí věnováno valné pozornosti. Běžně bylo přehlíženo poznání, že problém hromadění tuku je regulační hormonální poruchou, vyvolanou ne energetickou dysbalancí, ale složením a množstvím uhlovodanů v dietě.  

Taubes uvádí, že lpěním na koncepci o energetické rovnováze se z obezity stala porucha v příjmu potravy a centrem pozornosti výzkumu se stali fyziologické aspekty hladu, sytosti a apetitu, místo neuro-hormonálních mechanizmů. Hypotéza o energetické dysbalanci nadále tvrdí, že epidemie obezity může být vysvětlena nadměrnou dostupností kalorií, zejména uhlovodanů a cukrů. To ale nevysvětluje, jestli lidi tloustnou protože více jí, nebo je to složením jejich diety, které podporuje ukládání zásob. 

Taubes vychází i z pozoruhodných výsledků bariatricko-metabolické chirurgie v dlouhodobé redukci váhy. Poznání, že bariatrie jedinečně funguje ještě taky nevysvětluje všechny otázky kolem obezity. Dochází k poklesu váhy po operační změně uspořádání trávícího traktu operací proto, že hormony vedou ke snížení apetitu nebo přímo vede operace ke snižování ukládání tuků? Dochází k poklesu váhy proto, že pacienti méně jedí, nebo proto, že přijímají méně uhlovodanů a speciálně cukrů? 

Taubes dále poukazuje na skutečnost, že dosavadní výzkumu v obezitologii v uplynulých 50 letech byl nedostatečný a jeho závěry popisují jenom souvislosti, ale neodhalují příčinné vztahy. Proto vyzývá k zahájení přísných a dobře kontrolovaných pokusů, které povedou nezávislí skeptičtí vědci. Tvrdí, že lékařská komunita potřebuje podniknout tři kroky aby nastoupila cestu k odhalení příčin obezity: 1/   Příjmout existenci alternativní hypotézy obezity (nebo více hypotéz), 2/    Odmítat nedostatečně podložené vědecké názory bez obhájení a bez přísné kritické oponentúry, 3/    Získat zdroje pro financování výzkumu. Při stávající ekonomické zátěži spojené s obezitou ve výší 150 miliard US dolarů v USA ročně (tj. 118 miliard Euro) je obhajitelná skutečně jakákoliv suma správně investována do výzkumu výživy, protože dlouhodobé úspory ve výdajích na zdravotní péči a přínos na zdraví jednotlivců v řádech překročí náklady na výzkum, tvrdí autor.